Měl jsem za sebou několik poslechů, než jsem se pustil do psaní této recenze. Přesto mé pocity byly rozporuplné. Neměl jsem zcela jasno, jestli jsem této hudbě dostatečně porozuměl, abych jí podrobil kritice. Svým způsobem je to zvláštní dílo. Skupina pochází z norského Stavangeru a sama se prezentuje jako fůze mezi metalem a klasickou hudbou s elementy folkloru. Dosud mají na svém kontě jen jedno demo-CD a album stejného jména, In Spheres Without Time. Vliv Tristanie je jasně čitelný, přesto ale mají Myriads vlastní tvář. Je zde střídání pomalých a ostrých pasáží. Chvílemi působí až neuvěřitelně romanticky, když zpívá Mona Undheim za doprovodu akustické kytary, aby byla vzápětí vystřídána black metalovou řezničinou. V celkovém dojmu je však Introspection mnohem pohodovější než výše zmíněná Tristania.

Po pravdě řečeno, můj první dojem byl, že je to jen utahaná napodobenina. Ale nedalo mi to a poslouchal jsem znova. Už jenom proto, že se skupina sama prezentuje jako syntéza gothic/black a klasické hudby. A s každým dalším poslechem jsem jejich kouzlu stále víc podléhal. Je zde opravdu kladen větší důraz na přiblížení se klasické hudbě, je to patrno zvláště ve zvuku akustické kytary a kláves se zvukem klasického piana, které jsou mnohdy jediným doprovodem zpěvu. Co mě ale na celém projektu zaujalo nejvíce a drželo mě v pozornosti je velice časté vzájemné prolínání různých motivů. Jednak se jak již bylo řečeno často střídají tempa, nicméně třeba z pomalé pasáže, kde má hlavní slovo Monin zpěv a klávesy, po přechodu na drsnější linku, kdy se zas do toho opřou oba zpěváci a kytary, pokračují klávesy ve své nezměněné podobě dál, mnohdy i Mona. Výsledek pak není maglajz ale dokonalá kompozice. Původně sólové klávesy se tak stanou rytmickou složkou, která je kdesi v pozadí a do popředí se dostávají sekané kytary.

Už od prvních tónů první skladby Enigmatic Colours Of The Night je jasné, že budeme mít co do činění s hudbou prostoupenou esencí norského black metalu, co mě ale hned překvapí je hlas zpěvačky Mona Undheim Skottene, respektive její skoro až do nebeských výšin šplhající soprán. Má velice pěkný čistý hlas, velkou část zpívá i v nižších polohách, ale tohle mi přijde jako vhodná charakteristika až do konce desky. Tahle osoba si mě vzápětí získá i její svižnou hrou na klávesy, převážně rovněž ve vysokých tónech, a díky tomu jsou patrné i když přijdou na řadu drsné kytary. A po nahlédnutí do bookletu na její fotografii je jasné, že norská země zas jednou zrodila dítko obdařené ve všech směrech. V páté minutě přichází další zvrat, kdy kytara ve svém sólu má až “nirvánovsky” syrový zvuk i melodii. Nicméně pak po dvoudobé mezeře přejde do jednou tak rychlého rytmu. To však netrvá dlouho a přichází další blackové zpěvy. A když se člověk opravdu zaposlouchá, ani mu nepřijde, že devět minut první písně uplynulo jak voda. Miserere Mei je pak ve své první části převážně partií čistého zpěvu Alexandra v doprovodu akustické kytary. Celá skladba i po nástupu elektriky pak na svém tempu nepřidá. Její kouzlo je však jinde. Nádherná melodie, která se nese od začátku až do konce, především pak v duelu Alexandr (čistý zpěv) a Monin soprán je až neuvěřitelně kouzelná, vychází zcela jistě z nějakého folklorního námětu a Myriads jí dodávají dokonalost. Po začátku třetí skladby, Inside, si už přestávám být jistý, jestli ještě poslouchám něco, co by se dalo zařadit do škatulky metal, tohle je již vážná hudba. Piano doprovázející jakoby v kostelu zpívající duel, vše je velmi pomalé, tajemné. Čelo a housle hrající sólo, pobrukování sboru do úderů piana. Nádherný, duši uklidňující poslech, přesto je vše velice procítěné, smyslné, dokonalá hra na emoce. Z navozené strnulosti, kdy se člověk probírá vlastními pocity ho probudí až sekané rify elektrických kytar. Po letmém pohledu na displej si uvědomím, že již uplynula minuta další písně, nesoucí příznačný název The Sanctum Of My Soul. Obě skladby tak tvoří jeden celek, přičemž jen ve druhé jsou obsaženy syrové riffy elektrických kytar. Teprve až s nástupem Portal Of My Mind se vracíme do oblasti gothic metalu. Nicméně brutální zpěv severských řezníků v doprovodu sekaných kytar a oněch vysoko položených rychlých kláves jsou pak nejzajímavějšími částmi tohoto kousku. Falling In The Equinox je tříminutová akustická kytarová mezihra, kde si zazpívá pouze Mona. Ostřejší rytmus tvoří podklad pro další skladbu, která je opět postavena především na melodii, k jejíž vykreslení přispívají všichni zpěváci, ve všech těch svých hlasech, vzájemně se doplňujících. Stejně je tomu i u Encapsulated. The Ascent je poslední skladbou, začíná půl druhé minuty dlouhým klávesovým intrem a nese se v pomalém rytmu, s melodií něžně se vlnící a s lehkostí vánku mizející v dál. Podmanivé zakončení vynikající desky.

Myriads si mě i přes mou počáteční nedůvěru zcela získali. Skladby jsou dost dlouhé, ale nenudí. Hlavní jsou zde především kouzelné melodie, těžící z folkloru a celá deska působí dost uklidňujícím dojmem. I v ostrých pasážích, kde hrají prim sekané kytary a Alexandrův či Mikaelův drsný zpěv se nedá říct, že by šlo o nějaký nářez. Vše tvoří jeden atmosférický celek, působící hlubokými dojmy. Ve svém hodnocení jsem si nebyl zcela jist, a tak ho berte jen orientačně, ten bodík dolů je určitě kvůli originalitě. Myriads nepřinášejí moc nového, ale to co hrají, je takřka dokonalé. Vřele doporučuji k poslechu. Člověk se do jejich hudby musí vcítit aby objevil její krásu. Objevení krásy v hudbě je i částečné objevení krásy uvnitř sama sebe.

PS: Na oficiálních stránkách skupiny je možno si zdarma stáhnout čtyři skladby z jejich prvního alba. Introspection je lepší, ale představu si jistě uděláte.